středa 21. ledna 2015

Tam kam patříme

Ráda se dívám na čas. Jak je pomíjivý.
Jak chyby jsou nádherné. Jak nás učí, učí nás milovat samu sebe. Učí nás posouvat se do jiných příběhů našeho Já.
Protože my všichni jsme tím jedním.

Spi. Otevři se. At tvůj dech se dotkne tvého příběhu.


V ten čas padal sníh. Já tam stála a tiše poslouchala jeho příběh. O tom jak dává naději.
Přes mé nohy přeběhly kočky, zalezli do slámy a povídali si své vlastní příběhy.
A potom tiše ušli.


Dál žijme a poslouchejme.. Píšu, přemýšlím vám všem nedotkutelným, protože mám nutkání.
Nutkání dát naději tomuto dnu co dýchá jako tvor.

2 komentáře:

  1. Někdy dostanu takové nutkání nějak ti ukázat, že mám tvé články ráda, jenže na ně jen hledím a říkám si "jeeeee" a pak "do komentáře ale přece nemůžu napsat jen jeeeee", takže skončím u toho, že píšu slohovku o tom, jak jsem chtěla napsat "jeeee".

    OdpovědětVymazat