Vše jako jedno

Bude ráno, borovice budou tancovat do hudby větru. Skřítci si budou sbírat semínka k snídani. Lišky se budou mazlit se svými dětmi. Příroda se bude probouzet a já s ní. Vstanu bosýma nohami na dřevěnou podlahu, rozdělám v kamnech a začnu péct chleba. Do lesa půjdu posbírat pár jahod a borůvek. Pomazlím se svými psy a popovídám si s větrem. 

Lehce vejdu do jurty, muž mně obejme a řekne pár manter a já s ním. Najíme se, děti budou tahat za šaty a utečou s láskou do lesa objevovat strach.

Po něžném ranním povídáním s mužem, půjdem k jezeru kde voda z nás smete všechny zlé sny po noci. 

Jejich uši mi stále připomínají někoho.

Ach. Koho?

Existují jen stromy nade mnou a jejich svět do kterého každý patříme.

Světlo. Kouzlo všednosti.

Mraky beze snů.

Mějte se rádi. Na tuhle lásku k sobě samým lidé zapomínají.

A přitom je to něco bez čeho se nedá žít.

Stále poslouchám vítr, přemýšlím jestli dál napsat kus příběhu.

Není to jentak ledajaký příběh. Je to skutečnost snu, síla lásky ke všem bytostem.

Stále věřím že každý na světě má kus půdy, kus lesa pro sebe. 

Věřím že každý z nás má sílu se starat o svou lásku.

A věřím že vše je stále pomíjivé, mysli se otevírají, stáváme se vědomími nad našimi slovy.

Stačí jen poslouchat.