pondělí 29. září 2014

Dýchat

Líbí se mi chodit po městě a usmívat se. Lidé si toho ani nevšímají ač vždy se někdo otočí s výrazem proč existujeme a snaží se též usmát. Svět se zdá takhle šílený až reálný. Zdá se že vše může existovat když se usmíváme.
Někdy jsou chladná rána. Rána o půl páté ráno kdy u mne svítí svíčka a já jsem pod tucty dekami zalezlá jako v liščí noře a přemýšlím o podzimu. Jak voní, jak probíhá a jak je vše okolo jiné.. hlavně lidé a jejich sny. Odpoledne chodím bosa po mé zahradce a hledám dýně a štavnatá jablka. A večer se snažím dýchat ten krásný chladivý vzduch do mých plic a do mé křehké mysli.
Hudba je pomalejší, rybníky plnější a má mysl je prochadlý dům s vyteplenými místnostmi.


 Mazlení s nerealitou



Je nepoužitelnost poviností každého dne ?




9 komentářů:

  1. Taky se usmívám...možná se někdy potkáme :)
    Z fotek jsem v sedmém nebi. Jako vždycky. ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Ty máš tak strašně překrásný blog! Nedokážu ani slovy popsat, jak jsem ráda, že jsem na něj narazila.

    OdpovědětVymazat
  3. úsměv je důležitý, mě jen trochu mrzí, že vždy když jdu po ulici a na někoho se usměji, málokdo mi úsměv oplatí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ano, je též ale důležitý si v sobě lidské štěstí pořád udržovat a druhými se neryzptylovat:-))))))

      Vymazat
  4. Já jsem zatím zahrabaná pod dekami. Musím najít ty svíčky...

    OdpovědětVymazat
  5. Chtěla jsem si také udělat liščí noru, tolik se mi to líbí. Ale Kočka nesouhlasila.

    OdpovědětVymazat
  6. Ten úsměv někdy vyzkouším, já jsem naopak mračounský mrak v kapuci když jdu po městě, protože chci domů k vodě. :P

    OdpovědětVymazat