Modrá židle z příběhu

Natřela jsem vrzací židlo na modro. Dnes jsou moje pocity nevědomoucí co se děje ve světě. Je zvláštní plakat po ránu, a přesto ty všechny chvíle milovat sama sebe takovou jaká jsem ,protože miluji. Líbí se mi jak mě slunce pořád pozoruje a já jeho též. Občas se začtu do dětských knížek a ponořím se do dětských ilustrací.
Večer kdy slunce zapadne ležím na vysokém kopci, uprostřed trávy a zapadajích barev nademnou a chci plakat. Jen tak tiše plakat v trávě která se hýbe do šelesti větru. Vítr mi moje tváře pohladí a já se dotýkám hvězd nademnou. Občas si vezmu žebřík a sednu si na měsíc a pozurují spící duše na zemi.

 Příběh bílé obsáhlé knihy.

Jednoho krásného méně slunečného dne se holčička s bílými vlásky jako zapadající nebe a

 s brýlatou, kudrnatou maminkou vyjeli do města. Holčička od malička trápily lidské slova a konverzace mezi lidmi. Neuměla spojovat souvislosti s myšlenkami a cítila srdcem místo mysli. Lidé okolo ní jí nikdy nerozumněli a nevěděla co znamená si najít kamaráda. Toho dne kdy byli s maminkou ve městě se holčička pozastavila v jednom knihkupectví a držela velkou,tlustou bílou knížku v ruce. Se skleněnýma očima se koukla na maminku že potřebuje tuto knihu.Po několika dnech jí maminka dala dárek ve formě bílé,tlusté knihy. Holčička knihu obdivovala a četla pomalu každé slovo aby uměla popsat svět jako ostatní. Knihu jí po čase zase vzali a dnes kdy je holčička s bílými vlásky o pár let starší knihu mohla dostat zpátky. Voněla stejně jako dřív, stránky měli pořád zvláštní strukturu a holčička pocítila nevědomoucí pocity. Pocítila bolest ,kdy si vzpomněla že jí nikdo nerozumněl a zároven cítila tak krásný pocit že může dýchat a popisovat dnešní svět.

Holčička si sedla na modrou židli s potichu,nekonečně si četla svou bílou obsáhlou knihu.